THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
30.11.2002. Měsíc se s měsícem sešel a pod Lampou vybuchl další zvukový granát nesoucí název X-core session. Jak se již téměř stalo zvykem, nedočkali jsme se všech skupin, které měly dle programu vystoupit. Eastern Star a vítězové akce Rock made in Gambrinus Satisfucktion, kteří fungují již přes deset let a mohou se pochlubit předskakováním před Dog Eat Dog, Kiss a dokonce i Faith No More, se z účinkování omluvili. Namísto toho nastoupila plzeňská partička Jetway. Kolem osmé, když jsme se dostali do Lampy, zde bylo ještě poměrně prázdno, ale velmi záhy se tento stav měnil.
První se nám představilo nestálé uskupení Dive, které naposledy koncertovalo zhruba před třemi lety. V tomto ambiciózním projektu se sešli již ostřílení hudebníci z jiných plzeňských skupin. Ať už jde o Dádu, jenž se ujal mikrofonu (jinak basa PVA a Jetway), basistu Doktora (ex-Blindcliff, Jade wah´oo) nebo Nosála (kytara Jetway). Hudba, kterou Dive hráli, byla opravdu divokým a zběsilým mixem funky, hard coru, rap-metalu a cholericky-charismatické psychedelie v osobě zpěváka Dády. Bohužel hned zpočátku Nosál přetrhl jednen ze svých sedmi kovových špagátů, takže přišla pauza, ve které se basy ujal zpěvák-basák , mikrofonu basák-zpěvák a nastala menší improvizace. Po výměně rolí se na výzvu Dive na podium vyhoupl mladík, který se pokusil o menší nepřipravené vystoupení s Doktorem. To už tu byl ale i Nosál a Dive se dali se opět do svého dynamického výstupu. Na poslední píseň si Dáda pořídil i rytmický hudební nástroj skládající se z obrovské kovové dělostřelecké patrony a paličky, kterou do kovu zuřivě řezal. Paličku bohužel během první minuty písničkyúplně roztřískal a první řady se tak mohly radovat z deště třísek, který se na ně snášel. Musím dodat, že právě na comeback Dive jsem se na tomto X-core těšil asi nejvíce a rozhodně mě nezklamali.
Dav pod podiem opět trochu zhoustl a na podium vyšla trojka, kterou jsem poprvé zřel na podiu legendárního klubu CROSS. Na prkna se vyřítila formace Savage Sausage v klasickém složení kytara, basa a bicí. Skupina žánrově téměř nezařaditelná. Kromě dominujícího deathu byla hudba naplněna také spoustou jazzu a hard coru. Instrumentálně byla tato trojka naprosto bez chyby.
Za bicími Čáryfuk Pavel s kouzelnými hůlkami, jimiž obdivuhodně rozvířil rytmickou magii, doprovázen dalším mistrem mágem Járou, který krom obdivuhodně zvládnutých kouzel pětistrunných na všechny v sále ještě štěkal hlubokým murmurem. Vše završuje čaroděj riffů a melodií Frnt, taktéž vládnoucí magií slova. Mimochodem - v zákulisí jsem zaslechl nějaké šuškání o tom, že Savage Sousage budou natáčet několik dalších písniček ve studiu Gallery Sound, kde nahrávají i některé přední německé metalové skupiny. Pod podiem se při produkci opět vytvořil divoký kotel, který vychladl jen na okamžik asi ve dvou třetinách setu, kdy byla zařazena trochu jazzovější písnička, která uklidnila jinak opravdu divokou atmosféru pod podiem. Na konci setu byla skupina přemluvena k hromadnému pózování před objektivy s jejich nejvěrnějšími fans.
Další na řadě byla formace, která se stala na X-corech již stálicí. Tachovsko-plzenští Positive Mind. Jakmile začali zvučit, shromáždil se pod podiem asi nejpočetnější dav a kotel před skupinou byl nejvroucnější. Metalový hard core, obhrouble řvoucí zpěvák Henry, kterému zdatně sekundují oba kytaristé a výtečné rytmické oddělení - to vše brzy přivedlo dav pod podiem k zuřivému výkonu. Doufám, že to nebude příliš drtivé srovnání, ale některé písničky mi lehce připomněly svým stylem kytarové melodičnosti výsluní dnešního black metalu. Závěr vystoupení patřil cover verzi My own Summer od Deftones, do které se opět zapojil i pionýr symfonického doom metalu Velký Šimon (ex-Agnus Dei, Jam Space Group).
Po Positive Mind bohužel velké množství lidí Lampu opustilo. Bohužel. Poslední hrající, Jetway, rozhodně stáli za poslech. A řekl bych, že nevalná přítomnost lidí v sále se i trochu podepsala na jejich setu. Zdál se mi kratší než obvykle a pódiové nasazení také nebylo tak divoké jako jindy. Přesto ale nešlo o nijak statickou podívanou. V hlase zpěváka Reného (ex-Grind 6.4) jsem tento koncert víc než kdy jindy pocítil grindovou školu, u mikrofonu mu samozřejmě vymopáhal jak Nosál se svoji sedmistrunkou, tak Dáda, tentokráte v úloze baskytaristy, a post bubeníka zastával činelo-bláno-bijec Venca. To, co Jetway hrají se dá označit slovem neo-core, hodně tvrdý, úderný s lehčí příchutí rap-metalu a snad i toho grindu. Jejich vystoupení jsem si vychutnával plnými doušky až do konce.
Nicméně opět příjemný a kvalitně strávený večer a noc s kovovo-jadrnými skupinami a divokým kotlem pod podiem.
Foto: K. H. Roudenský
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.